Upíři, Děti noci
Lauře
Soumrak padá
Upír je jedním z nejpopulárnějších monster v naší kultuře a je až s podivem, kolika proměnami prošel až do dnešních dní. Od lidového folkloru přes román B. Stokera do žánru hororu a nakonec na piedestal aristokrata noci.
Co to vlastně upír je? Moderní upír je souhrnem několika bytostí, jejichž popis by byl velmi zdlouhavý a navíc pravděpodobně i zbytečný, protože výzkumy v této oblasti stále pokračují, ale můžeme se pokusit o jisté zjednodušení.
V lidové kultuře velké části Evropy se můžeme setkat s tzv. revenanty, tedy těmi, kdo se vrátí ze smrti a vlkodlaky, což byli podle jednoho výkladu dobří čarodějové sestupující v podobě vlka do podsvětí bojovat za dobrou úrodu. V slovanském prostředí existovaly pak různé mory – opět duchové, hlavně příbuzných, které pokud nebyly náležitě vypuzeni připravovaly své blízké o životní sílu (ale například i o prostor, zabírali židle ve světnicích a podobně). Vlivem křesťanství se všem těmto bytostem přiřadilo jednoznačně negativní znaménko a začaly se dávat do souvislosti s hříchem a Satanem. Pohřbená těla nepodléhající rozkladu odporovala známému ‚prach jsi a v prach se obrátíš‘ a jako taková narušovala správný běh světa a jako taková MUSELA být zlá. Postupně, s přispěním i přežívající antické mytologie (harpyje a lamie) se vykrystalizovala představa bytosti potrestané za své hříchy, která není již členem společenství lidí (proto jim také škodí světlo, proto v některých variantách musejí být do lidského obydlí napřed pozváni aj.) a jejich touha po lidské krvi je zvrácenou parodií na přijímání Krve Páně, stejně jako důkazem jejich zvířeckosti (krev, tepelně neupravené maso). Vlivem gotických románů a romantismu se pak ovšem tyto často vulgární postavy pohybující se spíše na venkově transformovaly až do svého prvního vrcholu, hraběte Draculy.
Pán noci
Aristokratický upír z děsivého (a v tehdejším evropském kontextu takřka neznámého) kraje, který předvádí celou škálu upířích schopností a hlavně šíří svou ‚nákazu‘ dál. Dracula je natolik paradigmatickým dílem., ve své době jednoznačně dílem na vrcholu evoluce, že je dodnes citováno a variováno a Dracula sám je již nedílnou součástí naší kultury – v dobrém i zlém, jak o tom svědčí směšné pokusy o ‚nový‘ či ‚pravdivý‘ pohled na legendu, kteréžto často končí u ‚šokujících“ odhalení, že Dracula je odlišný od historické postavy Vlada Tepeše, od něhož bývá nejčastěji odvozován či, že upíři vlastně neexistují či, můj osobní antifavorit v jakékoliv oblasti, že skutečný osud Vlada Tepeše je barvitější než Dracula umělecký (také vás iritují poznámky např. o životech známých osobností, že jsou pohádkovější než pohádka?). Ale k těm povedenějším variacím – Prokletí Salemu S. Kinga, řada filmových variací od Draculy B. Lugosiho přes Ch. Leeho až po čistě romantického vyvržence v podání G. Oldmana (jeden z mála příkladů, kde hrátky s tzv. historickým kontextem neškodí). Je třeba zmínit i německého Nosferatu, adaptaci, která kvůli problémům s autorskými právy vstoupila do dějin pod jiným jménem. Dracula se samozřejmě objevil v celé řadě špatných adaptací – ukázkové jsou např. Dracula Wese Cravena, kde se sice operuje se zajímavou myšlenkou, že Dracula je vlastně Jidáš Iškariotský, ale jinak se jedná o trapné béčko plné hereckých modelů, kde byste o děs nebo atmosféru nezavadili ani kdybyste chtěli (viděl jsem tento ‚film‘ na satelitu a můj první dojem byl, že sleduji speciální čarodějnický díl Simpsonů – mimochodem, v nich se upíři objevili a byli rozhodně roztomilí). Na skutečné dno si pak postava Draculy (abychom se drželi v oblasti tvorby pro kina) klesla ve filmu Blade 3. Dracula z tohoto snímku popírá všechno, na čem dosud stavěl, ale není schopen to ničím plnohodnotně nahradit a stává se tak jen osvalovaným protivníkem pro hlavního hrdinu, beze špetky charismatu a beze špetky děsuplnosti. Úspěšněji vstoupil Dracula do japonského anime (Alucard v seriálu Hellsing má vše – styl i děsivost a hlavně nadhled skutečného aristokrata), kde se můžeme setkat i s jeho potomkem (Vampire Hunter D). Ovšem poslední opravdu povedený Dracula pochází ze seriálu Buffy – v úvodním díle 5. série máme co dělat se svéráznou poctou klasice, která balancuje na pomezí retra a parodie (kdo neviděl, neuvěří, ale je tam vše včetně ‚trapného‘ znovuobživnutí zprofanovaného v desítkách béček).
Noční dravci
Model, který ustanovil Dracula byl poprvé narušen až v osmdesátých letech ve filmu J. Schumachera Ztracení chlapci (tam se poprvé objevují mladiství upíři) .V literatuře již o něco dříve v knihách A. Riceové (zfilmováno jako Interview s upírem). Ovšem až devadesátá léta přinesla definitivní zavržení jeho konceptu. Hororový potenciál se zdánlivě vyčerpal a do popředí se dostal motiv sexuální dominance (již Dracula má své upíří milenky) či využitelnosti nelidské síly v akčním příběhu. První cestou se vydala adaptace Interview s upírem i Coppolův Dracula (obé silně romantizující a melancholizující své hlavní postavy, činící z nich tragické hrdiny), druhou pak Blade a Underworld. Pokus o modernizovanou variantu upírského hororu v podobě filmové Buffy žalostně selhal a ač hrdinka samotná složila úspěšně reparát ve filmovém seriálu, tamní upíři až na pár výjimek nestojí za pozornost – jsou pouhým masem pro kolík Buffy a jejích spojenců a výraznější upírské postavy Angela, Spikea či Drusilly čerpají spíše z moderního trendu nastoleného Coppolovým Draculou (Angel vede souboj o svou duši) i romány A. Riceové (Spike coby ironický a cynický komentátor dění v geniálním podání britského herce J. Marstena – jeho herectví a hlavně skvělý jazyk vynikne v originálním znění). Přesto jsou tito upíři zajímaví – jednak je tam zdůrazněna jejich podvojnost – klasický upír se projeví nakrčením čela, prodloužením špičáků a maximálně tak rudými kontaktními čočkami, zde se upír ve chvíli akce mění v něco až neandrtálského, co poněkud ztrácí lidské rysy (do stejného proudu evidentně spadají i upíři z 30dní dlouhé noci, kde se ovšem jedná o ustrnutí v oné polozvířecí podobě). Další zajímavostí těchto upírů je, že si do značné míry zachovávají osobnost z doby před proměnou – což není žádný nový motiv, ale zde se jedná o zdroj zábavy (asi každý si zapamatuje souboj Buffy s upírem, který plynule přejde v ‚posezení‘ u psychoterapeuta). V Buffy je taktéž nejvíce rozvinuta myšlenka, že upír je cizí entita, která se zmocní těla své oběti – zde se jedná o démona. Osobně mám s tímto pojetím problém a bližší je mi zavržená nebo přeměněná duše, jak je tomu v klasičtějších příbězích – i když uznávám, že jakožto možnost tvorby zajímavých zápletek je tato idea velmi plodná – nejen v Buffy, ale hlavně pak v navazujícím seriálu Angel. Další zajímavý pohled na upíra přináší britský autor B. Lumley ve své sérii Nekroskop. Zde se setkáme s vampýrem – jakýmsi parazitem, který ovládne lidské tělo a prorůstá jej vlastní tkání, kterou může i různě morfovat (elegantní vysvětlení upířích metamorfóz v netopýra či vlka – mimochodem, tyto metamorfózy jsou pozůstatkem původních bájí o vlkodlacích a čarodějnicích cestujících na sabaty ve formě zvířat a je zajímavé, kterak se vlkodlak později znovu vydělil z bytosti upíra a stal se samostatným monstrem, nicméně pravidelně s upíry spojován, často v podřízeném postavení nebo jako jejich nepřítel – viz. z poslední doby Van Helsing či Underworld). Lumley ve svých knihách akceptoval transylvánské pozadí vampýrů, ponechal jim oblíbené cikánské služebníky a vyzdvihl i erotičnost. Ovšem tato erotičnost je velice svérázná, nejedná se o nic jemného, ale o určitou živelnost a brutálnost. Koneckonců, jeho vampýři jsou sice šlechtici, ale šlechtici ve středověkém slova smyslu, dobyvatelé a lovci, které jejich vampýrská podstata posiluje a nutí k čím dál agresivnějším činům).
Několikrát jsem zmínil S. Kinga a jeho Prokletí Salemu. Tomuto románu byla vyčítána přílišná čítankovost, ale zde se jedná o nepochopení záměru autora. Já bych tuto čítankovost naopak rád vyzdvihl. Pomineme volbu prostředí, která pro upíry skýtá zajímavý prostor (jedná se o pro Kinga typické maloměsto) a podíváme se přímo na upíry. Jsou klasičtí – máme zde Mistra, který má svého lidského pomocníka pro styk s lidmi a ochranu během dne, jakožto i pro přípravu nového ‚pobytu‘. Tento Mistr má všechny atributy velkého nosferatu – je vzdělaný, prastarý a prohnaný, je to lovec a je děsivý. Mistr začíná šířit nákazu, jenže další upíři jsou až druhého řádu – nemají sílu ani schopnosti svého Mistra, kterému jsou podřízeni a pokud je tento zničen, nemají často sílu existovat osamoceni – v Kingově případě degenerují na pouhá zvířata, sice nebezpečná, ale již neinteligentní. Jinde je tento motiv využit i jako určitá deadline pro některé postavy příběhu – jsou kousnuty, ale pokud do určitého termínu zlikvidují ‚hlavního upíra‘, nákaza pomine a oni budou zachráněni. Takovýto typ upíra ovšem vzbuzuje jednu otázku – kde se vzal ten Mistr? Dracula byl prostě Dracula, ale jiné příběhy už naznačují, že upírů Mistrů je více. Zde se opět vracíme k Lumleymu. Jeho vampýři se rozmnožují – parazit uvnitř může jednou za život zplodit ‚vajíčko‘, které přeneseno do dalšího těla vytvoří nového vampýra. Takový vampýr může pak vytvářet i upíry, bytosti nižšího řádu, většinou implantací části své parazitické tkáně. Jiní autoři se o podobný sofistikovaný postup ani nepokoušeli a předpokládají, že Mistři se rozmnožují čistě pohlavně a kousnutím vytváří pouze nižší upíry.
Zatmění vědou
Tato idea otevírá cestu těm, kteří vidí upíry jakožto souběžně s homo sapiens existující druh. Takové upíry můžeme najít např. v románu Děti noci D. Simmonse. Tito upíři mají omezeny některé schopnosti, o kterých se pak zasvěceně hovoří jakožto o desinterpretaci neznalých a vystrašených lidí – to znamená, že se nepromění v mlhu ani zvíře, neumí létat, mají odolnost vůči stříbru, symbolům či světlu (ale většinou ne proti všemu najednou). Podobné zpracování hrozí, že připraví upíry o jejich tajemnost, která je jim vlastní a pro kterou je máme tak rádi. Vzácný příklad, kdy se autorovi povedlo představit podobný typ upíra aniž by ho připravil o jistý punc klasičnosti a tajemství je román Sen Ockerwee G. R. R. Martina. Zde upíři částečně vzdorují světlu, nevadí jim stříbro ani česnek, nemají takřka žádné schopnosti – pouze rychlost a sílu a žízeň, rudou žízeň, která se stává jejich prokletím (opět romantická představa vyděděnců ze společnosti skrze něco, s čím bojují, ale čemu se neubrání). Tito upíři žijí v šedých zónách naší společnosti (román se odehrává v prostředí kolesových parníků) a jelikož jsou vládáni svou žízní, je vyzdvižena jejich zvířeckost a pudovost. Osvěžující je, že motiv odlišného druhu je zde využit ke hře s jedním klišé – upír může udělat jiného upíra z člověka. V Martinově podání toto nelze, jedná se o dva odlišné druhy, ale upíři si jsou vědomi této ‚pověry‘ a využívají ji k motivaci svých služebníků – a jeden z nich se tak stává zvrácenou parodií svého vzoru.
Podobný přístup, nazvěme si jej zvědečtěním vampyrismu má tedy jak dobré výsledky, tak špatné. Pro nás je ovšem důležité si uvědomit, že pokud autor ke svému upírovi přistoupí takto, může si snáze dovolit různé aktualizace a moderní témata – upíři mohou být kupříkladu imunní vůči AIDS (nebo naopak jako v jedné povídce J. Mosteckého mu podléhají okamžitě a nyní se bojí pít krev…), čímž se upírský příběh dostává do prostředí vědeckých či lékařských románů (D. Simmons aj.). Dokonce bychom jako upírské mohli označit i příběhy normálních lidí pijících krev (různá zpracování života reálných masových vrahů apod.), i když podle mého se tady, pokud nevyužívá autor velké umělecké licence, dostáváme na pomezí příběhů kanibalských.
Existuje ovšem i přístup, který motiv pití krve zcela opomíjí. Zdánlivě je ona ‚krevnatost‘ určujícím rysem upíra, ale vrátíme li se na začátek, zjistíme, že tak tomu nemusí být. Jak revenanti, tak první vrykoulaci, upíři, strigy (jak chcete…) samozřejmě pili krev a trhali maso, ale souběžně se vyprávěly příběhy o revenantech zabírajících prostor, kradoucích veselí a duši či sexuální potenci (ano, často ve spojitosti s krví, ale ne vždy!!!) – z těchto pověr se nakonec hlavně pod vlivem sexuality se obávající církve zrodili dnešní incubové a sucuby, tedy démoni obcující s ženami (incubus) nebo muži (sucuba) – asi nejroztomilejší podobný upír se dá nalézt v sáze A. Sapkowského O zaklínači a Ciri (samotná sucuba tam ovšem nevystupuje, pouze se v jedné scéně dozvídáme o jejích činech – a to velmi zábavnou formou)(1.). Moderní variace se dají nalézt v díle S. Kinga (v cyklu Temná věž i některých povídkách, např ´kuřácké´ historce Desátníci, která vypráví o kuřácích, kteří začínají vidět upíří bytosti žijící v skrytu mezi námi) a nebo D. Simmonse v jeho románu Doba mrchožroutů, kde sledujeme boj o moc mezi lidmi nadanými schopností kontrolovat cizí mysli.
Než započne se den
V poslední době se pak objevuje typ upírského příběhu, který už nebere upíra jako Nepřítele či Tragického hrdinu (ač si může z obého půjčovat), ale jako plnohodnotného hrdinu, povětšinou akčního. Nemusíme chodit příliš daleko, stačí si přečíst Vládce strachu nebo Noční klub J. Kulhánka ). Velmi vděčným se pak stává i spojení s detektivním žánrem (kde se dá navíc často i vrátit k ryze hororové atmosféře) – to je v některých dílech případ seriálu Angel. Oblíbeným mixem se stává i gangsterský příběh (knižní série Vampire files), kde se možná rozvádí motiv známý již z Draculy (realitní čachry, prostředí přístavu a zboží, které ve skutečnosti zbožím není… ). Garth Ennis zase ve svém Preacherovi ukázal, že upír, ač pije krev, může být docela veselý kumpán, zvláště když se vyžívá ve vulgarismech, chlastá, kouří a je to navíc Ir. Poněkud sofistikovanější podobu na sebe upír – kamarád vzal v Sapkowského Zaklínači (kde má až parodické rysy, například mladistvé opíjení se z krve, kdy ani netrefí do hrobky apod. – čistě parodičtí upíři jsou ovšem záležitostí až T. Prattcheta a jeho Zeměplochy, kde se bojí samotného K-slova a zakládají abstinentské kroužky).
Co se týče klasických upírů ze zapadlých hradů, kteří ohrožují nevinné panny, jsou dnes velmi frekventovaní hlavně v knižních sériích rozvíjejících herní prostředí (Warhammer či DragonLance). Glosátory současného světa se pak mohou stát v příbězích typu Poslední upír od S. M. Charnasové.
Úsvit
Poslední zmínka by měla patřit příběhům, které se od ostatních vydělují tím, že upíři jsou oficiální součástí společnosti, kde kupříkladu podléhají kontrole, ‚licenčním‘ úřadům apod. U nás se můžeme setkat s dvěma příklady – série Provinilé slasti L. K. Hamiltonové a Noční hlídka S. Ljukjaněnka. Podobný přístup pak přímo svádí k tomu, učinit hrdinou jakéhosi ‚kontrolora‘, zda upíři nepřekračují svou činností svérázné zákony takovéhoto světa (to ovšem vede k nebezpečí, že se upírství stane pouhým dílčím – i když samozřejmě zajímavým – motivem).
Je libo kříž?
Upírských variant je zkrátka bezpočet a ač býval nejčastěji spojován s hororem, ukazuje se, že již při minimálních modifikacích (jednak prostředí, jednak charakteru upíra, jednak samotné upíří mytologie či všech těchto aspektů najednou) není problémem využít upíra kdekoliv (důkazem může být i řada parodií jako je např. Polanského Ples upírů – mimochodem, jistě nebude náhoda, že upír, či nosferatu, je vlastně jediným čistě hororovým monstrem, které se, pokud vím, uchytilo v českém filmu!) a rozhodně není na místě obava, že bychom se s upíry již nesetkávali (i když by to rozhodně nemuselo být v nedotažených spektáklech typu Blade 3 či Van Helsing). Tedy, jak napsal T. Prattchet: Carpe jugulum!!!(2.)
eA
1. – Velmi zajímavý upír je však spodobněn v Sapkowského velmi zdařilé povídce Zrno pravdy. Jde v podstatě o určitý přechod mezi romantickým a mytologicko-vědeckým pojetím upíra se všemi náležitostmi, které by měl mít. A to se ani nezmiňuji o postavě vampýra Regise z románové ságy – pozn. Augustus
2. – Pro neznalé latiny to znamená „Urvi hrdlo.“, což je svérázná variace slavného Horatiova výroku „Urvi (nebo též „užij“) dne!“. Konkrétně tento výrok zazněl v jeho nejslavnější a nejvyzdvihovanější sbírce zvané Básně (latinsky Carmina), ale jen tak mezi námi, pokud byste si od něj náhodou chtěli něco přečíst, tak se na Carminy vykašlete a sáhněte raději po nějakém překladu jeho Satir (Sermones). Já osobně je považuji za mnohem lepší a nejenom proto, že jsou hravější, vtipnější a obecně čtivější. – pozn. Augustus
článek jsem prachsprostě zkopíroval odtud: http://splat.cz/2007/12/21/upiri-deti-noci/, kde jsem ho jedním dechem přečetl! je tu jen jako „záloha“ 🙂
