Jiří Dědeček

Když sebou o zem šlehne sníh,

mé sny jsou subtilní jak

Tvoje černé cvičky,

dělají tlapky po polích,

jsou samý pláč a samý smích,

hned pletou copánky a

hned zas pletou smyčky.

Když za oknem se zmítá mráz,

bezmocně zemdlenými

do skla tepe křídly,

mé sny jsou samý splín a špás

a ráno se mi vstává snáz,

když ani sny mi kousek

z Tebe nenabídly.

Než mě však do dne vzbudí

umělé dýchání,

sním s probodnutou hrudí

v transfúzi svítání.

Uťaté horizonty plavou

v červených bystřinách,

sním s prostřelenou hlavou

v provlhlých peřinách.

Když tuhne všecko mimo rtuť,

i uši jezevčíkům

mrazem trčí vzhůru,

má lásko, chvíli se mnou buď,

s Tebou má sen tak sladkou chuť,

že bez Tebe se mění

v hořkou noční můru.

Když sebou o zem šlehne sníh,

vyhřezlé červánky mi

suplují Tvou něhu,

jateční úsměv na rtech Tvých,

syrové maso v závějích,

masíčko, maso bílé,

skryté v rudém sněhu.